Zajímavosti

Dřevo
Les
Lesnictví

Dřevo

Dřevo je pevné pletivo stonků vyšších rostlin, které označujeme jako dřeviny. Vzniká v rostlinách z meristémových buněk.
Dřevo je a bylo pro lidi velmi důležitým materiálem. Každý druh dřeva má svoje zvláštní vlastnosti, což ovlivňuje možnosti jeho využití. Měkké dřevo je takové, které se snáze opracovává, pochází většinou z jehličnatých stromů, z listnatých například lipové, topolové, vrbové a další, zatímco tvrdé dřevo se získává hlavně z listnatých stromů (z jehličnatých stromů považujeme za tvrdé dřevo borovice, douglasky, tisu...)
Dřevo je zahrnováno mezi obnovitelné zdroje energie, jako jeden z druhů biomasy. Je to snadno dostupný přírodní materiál, který lidé široce využívají po celou dobu své historie jako snadno dostupnou surovinu.
Dřevo je obnovitelný materiál, po vytěžení nám na stejném místě při minimální vložené energii vyroste za 100 let nová surovina.

Roční přírůst dřeva v českých lesích je přibližně 18 mil. m³, ročně se vytěží zhruba 14 – 15 mil. m³, ročně se tedy zvětší zásoby dřeva nejméně o 3 mil. m³. Zalesněná plocha naší republiky se za posledních 200 let zvětšila o celou třetinu. České lesy mají v současné době v zásobě asi 673 milionů metrů krychlových dřeva, k nimž každý rok přiroste dalších tři až šest milionů.
Mezi evropskými státy zaujímá naše republika 12. místo v lesnatosti (33,5 %), 4. místo v zásobě dřeva na 1 hektar (245,8 m³/ha) a 6. místo v ročním přírůstu na 1 ha (7,8 m3/ha). Spotřeba dřeva na jednoho obyvatele je přitom v ČR pouze 0,23 m³, USA 0,5 m³, Rakousku 0,62 m³ a Finsku 1,00 m³.

Les

Les je soubor biocenóz, jehož determinantou jsou dřeviny stromového vzrůstu. Jedná se o velmi složitý lesní ekosystém, tvořený složkou rostlinnou (fytocenóza), živočišnou (zoocenóza) a abiotickým prostředím (biotopem). Dle obecně přijímané lesnické definice je za les považováno území (lesní porost), v němž rostou dřeviny (stromy), které dorůstají minimální výšky 5 metrů a zápoje korun alespoň 25 %. Lesy dělíme na smíšené, listnaté a jehličnaté.
Druhové složení lesů v ČR
V České republice jsou nejvýznamnějšími lesními dřevinami podle porostní plochy: smrk ztepilý (52,4%), borovice lesní (17%), buk lesní (7%), duby (6,8%), modřín opadavý (3,9%), bříza bělokorá (2,8%) a jedle bělokorá (1%), Ostatní listnáče (javory, jeřáby, jasany, jilmy ...) potom zaujímají 7,9% plochy a ostatní jehličnany 0,2%. Plocha jehličnatých dřevin se mezi lety 2000 - 2008 zmenšila o 2,31 procentního bodu. Z toho se zmenšila plocha smrku o 34 808 ha. Je to výsledek úsilí lesníků o přírodě bližší druhovou strukturu lesů ČR a cílené finanční podpory státu zaměřené na zabezpečení nezbytného podílu melioračních a zpevňujících dřevin při obnově lesních porostů. Ovšem zásadnější změna druhového složení je vázána především na obnovu lesů (částečně i na výchovné zásahy). Z toho důvodu jde o velmi dlouhodobý proces.

Význam lesa

Zdroj dříví. Lesy poskytují cennou obnovitelnou surovinu využívanou ve stavebnictví, papírenství, při výrobě nábytku a mnoha dalších předmětů ze dřeva. V rozvojových zemích převažuje stále poměrně primitivní energetické využití. Používání biomasy k energetickým účelům ovšem zažívá určitou renesanci i v Evropě, zejména díky plantážím rychle rostoucích dřevin (topoly, vrby ...). Ve většině vyspělých zemích jsou zavedena zákonná omezení, které znemožňují nadměrnou exploataci lesních porostů. Zejména středoevropské lesnictví je charakteristické propracovanými metodami hospodaření a je prvním hospodářským odvětvím, kde se již v 18. století začaly díky principu výnosové vyrovnanosti uplatňovat myšlenky tzv. trvale udržitelného rozvoje.

Cenný krajinný prvek s vysokou biodiverzitou. Vysoká biodiverzita je posílena především vertikální strukturou porostu - v přírodním lese jsou většinou zastoupena všechna vegetační patra a věkové kategorie stromů, v hospodářském lese (zvláště v monokulturním) je biodiverzita nižší. Tropické pralesy jsou považovány za místo s největší biodiverzitou na Zemi .
Místo pro rekreaci. Je prokázáno, že les působí blahodárně na lidskou psychiku. Za turisticky nejatraktivnější krajinu je Čechy považována krajina, v níž les a bezlesí jsou v poměru cca 2:1.
"Plíce planety" Země. Lesy jsou významným zdrojem kyslíku (spolu s planktonními řasami oceánů). Les dále zachycuje prachové částice a podílí se na odstraňování některých škodlivých látek ze vzduchu. Lesy ve své biomase poutají významné množství oxidu uhličitého. Výsadba nových lesů je považována za jeden z možných způsobů snižování koncentrace tohoto plynu v atmosféře.
Protierozní funkce. Výsadba lesních pásů snižuje odnos půdy zejména ve svažitých terénech na naprosté minimum. 1 cm půdy z kukuřičného pole zmizí v průměru za 15 let, z obilného cca za 300 let, ale z lesa až za několik tisíc let (tempo vytváření nové půdy je zde rychlejší).
Stabilizace klimatu. Les představuje ekosystém s největší konstantou drsnosti, tj. klade největší odpor proti větrům. Dále se v lese vytváří specifické mikroklima, které snižuje teplotní extrémy a udržuje stabilně vlhčí ovzduší. Při srážkách dochází k jejich rovnoměrnějšímu rozdělení, neboť intercepce listy stromů představuje až 30 % celkových srážek. („V lese prší dvakrát“ - jednou během deště a podruhé po něm, když kape voda ze stromů.)
Protipovodňová ochrana. Rovnoměrnější rozdělení srážek spolu s vysokou schopností sorpce mechového patra snižuje extrémní odtoky z lesních povodí a tím i riziko vzniku povodní. Je známým faktem, že extrémní „stoleté“ povodně, které známe v současnosti, začaly vznikat až v souvislosti se středověkým odlesňováním pohraničních pohoří [zdroj?]. Ochranná protipovodňová úloha smrkových stejnověkých monokultur je navíc o něco nižší než u přirozených smíšených lesů.

Těžba (kácení)

V Česku nelze lesy považovat za ohrožené nadměrnou těžbou. Od 30 let min. století dochází ke zvyšování jejich rozlohy (v 50. letech 20. století zejména vlivem zalesnění opuštěných luk a polí v Sudetech, Od 90.let. 20. století také v souvislosti s útlumem zemědělské výroby). Zároveň v České republice z ekonomických příčin (rychlé zvyšování nákladů lesního hospodářství a pokles cen dříví) roste i průměrná a celková zásoba dříví (měřená v m3). Oproti roku 1930 se údaj o celkové zásobě dříví v lesích v ČR zvětšil do roku 2008 na více než dvojnásobek (v r. 2008 - 676,4 mil.m3) . V tomto trendu hraje roli i dovoz dříví a výrobků ze dřeva ze zemí, kde na lesnické hospodaření, ochranu krajiny a přírodního prostředí neberou takové ohledy jako v Evropě. Průměrná zásoba na 1 ha lesních pozemků byla v roce 2008 260,38 m3. Koncem 18. století byl podíl rozlohy lesů na celkové rozloze Česka pouze 23 %. Na počátku 2. tisíciletí dosahuje 34 % a předpokládá se, že do roku 2020 stoupne na 35-36 %.
Ochrana lesů v Česku
V Česku se lesní hospodaření řídí lesním zákonem. Jeho základním principem je pokud možno nesnižovat procentuální podíl lesů v zemi. Dále předepisuje např. určitý podíl melioračních dřevin, maximální velikost holiny 1 ha (až na výjimky), nutnost nově zalesnit do 2 let od vytěžení předchozího porostu, do 5 let pak provést tzv. zajištění porostu.
Každý les je chráněn podle zákona o ochraně přírody a krajiny jako významný krajinný prvek. V praxi to znamená, že zásah do lesního porostu musí být konzultován též s příslušným orgánem ochrany přírody, především jestli nedochází k narušení krajinného rázu.

Lesnictví

Lesnictví je obor lidské činnosti, který se zabývá udržením a zvelebením lesů a plným využitím jejich užitků ve prospěch vlastníků i společnosti). Dalším cílem lesnictví je pak produkce dříví, jako důležité obnovitelné suroviny, prostřednictvím trvale udržitelného hospodaření v lese. Při tomto hospodaření les zároveň poskytuje významné kladné externatity.
Stručná historie lesnictví v Čechách a na Moravě
Prvním dochovaným dokumentem, týkajícím se území nynější České republiky (ale i Střední Evropy), který dokládá existující veřejný zájem o stav lesů, jejich ochranu, a snahu o omezení jejich využívání, byl kolem roku 1350 připravovaný zákoník Karla IV. Nikdy sice nevstoupil v platnost, ale stal se vzorem pro lesní řády, které vydala řada velkých vlastníků lesů - zejména některá města. Již v 16. století byl v Království Českém zřízen úřad nejvyššího lovčího, jako státní orgán dohlížející na stav lesů. Přesto až do poloviny 18. století ponechával stát péči o lesy bezvýhradně jejich vlastníkům. Za počátek systematického hospodaření v českých, moravských a slezských lesích se považuje vydání zemských lesních řádů (Čechy a Morava roku 1754, Slezsko roku 1756). Jejich dodržování bylo problematické, protože chyběli kvalifikovaní lesníci - lesní hospodáři. Proto bylo v roku 1850 vydáno nařízení o státních zkouškách pro lesní hospodáře a o zkouškách osob určených k ochraně lesů. V té době také dochází k rozvoji lesnického školství. Mezníkem otevírajícím moderní historii hospodaření v lesích se stal Rakousko-Uherský zákon č. 250/ 1852, který v pojetí lesního hospodářství zakotvil ekonomické procesy, které pak vedly k vytvoření lesního hospodářství jako samostatného hospodářského odvětví (na území nynější České republiky tento zákon platil až do roku 1960).
V 19. století nebyla známá nebezpečí spočívající v ohrožení stejnověkých monokulturních lesů hmyzími škůdci nebo extrémními výkyvy počasí (bořivý vítr, mokrý sníh, sucho...) takže byly zakládány většinou lesy monokulturní a stejnověké. Došlo tak k zásadní změně druhového složení našich lesů. Byly zakládány borové a smrkové monokultury, které v důsledku tehdejších finančně výnosových teorií byly pokládány za nejvýnosnější. Převládal holosečný hospodářský způsob a uměle založené kultury byly vychovávány šablonovitě. Rozvíjel se stanovištní průzkum a do popředí se dostala otázka zhoršování půdy související s pěstováním monokultur.
Během druhé světové války sice docházelo v naších lesích ke zvýšeným těžbám způsobeným požadavky válečného hospodářství, ale celkově lesy tuto krátkou epizodu přestály v poměrně dobrém stavu stejně jako poválečné znárodňování a násilnou kolektivizaci (na rozdíl od svých bývalých majitelů).
V roce 1960 byl přijat nový lesní zákon (166/60Sb. o lesích a lesním hospodářství. Za základní hospodářský způsob stanovuje hosp. způsob maloplošný pasečný (podrostní), vyzdvihuje mimoprodukční funkce lesa a zakazuje holoseče širší než výška porostu. Tento zákon ovšem nevyhovoval socialistickému hospodaření tehdejších podniků státních lesů. Proto byl již v roce 1977 schválen nový zákon o lesích (61/1977 Sb. ) který umožnil tzv. "racionalizaci" lesního hospodaření (větší holé seče, upuštění od striktně podrostního a maloplošného hospodaření). Přesto nelze říci, že by hospodaření tehdejších Státních lesů mělo zásadně negativní vliv na stav našich lesů. To ovšem neplatí o vlivu ležícím mimo pravomoci tehdejšího lesního hospodářství. Tím byly průmyslové imisea kyselé deště, které během 70. a 80. let 20. století způsobily odumření a rozpad rozsáhlých porostů zejména v horských polohách severních pohoří (Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše a Orlické hory částečně i další pohoří).
Po roce 1989 byla asi nejvýznamnější změnou restituce (navrácení) zhruba 40% rozlohy lesů původním vlastníkům. Během 90. let minulého století skokově vzrostly pravomoce státních orgánů ochrany přírody (přijetí zákona 114/92Sb.) a byl také přijat nový zákon o lesích (289/1995 Sb.).
Přes veškeré legislativní kotrmelce a dějinné zvraty docházelo postupně (zejména od počátku 20. století) na základě zkušeností ke korekcím hospodaření s cílem druhově a prostorově lesy diferencovat. Do porostů byly vkládány meliorační a zpevňující dřeviny, porosty byly vychovávány prořezávkami a probírkami, byly zřizovány zpevňovací pásy, rozluky i závory s cílem zvýšit jejich stabilitu. Podrobně byly propracovány způsoby přirozené i umělé obnovy lesa, modely výchovy porostů i způsoby lesní těžby, stále s ohledem na prvotní cíl (trvale udržitelné, výnosově vyrovnané hospodaření zajišťující produkci obnovitelné suroviny - dříví).
V lesním hospodářství od druhé poloviny 20. století sílí tendence využívání přirozených procesů (v různých podobách tzv. přírodě blízkého lesního hospodářství). Jedná se i o ekonomicky racionálnější přístup s jistým přínosem pro vlastníka lesa, o čemž svědčí stále větší množství zejména soukromých a společenstevních lesů, které tyto postupy využívají.
Náplň a poslání lesnictví
Od počátku tak lesnictví spočívá v jednotě hospodářského využívání a ochrany lesů. Nadřazování ostatních (mimoprodukčních) funkcí lesů nad funkci produkční (nebo i naopak) není logické. V počátcích lesnictví, kdy byl kritický nedostatek dříví a jiných produktů lesů, dominoval požadavek na rychlé zvýšení produkce, s následným zajištěním její trvalosti, vyrovnanosti a jistoty. Lesnictví se přednostně orientovalo na produkci dříví. Ochrana lesa a prostředí byly rozvíjeny souběžně, jako cesta k zajištění trvalosti produkce lesů – tj. k udržení stability porostů.
Názor, že lesníkům jde jen o trvalou produkci dříví bez ohledu na ekologickou stabilitu lesních porostů je mylný, protože trvalost, vyrovnanost a jistotu produkce lze zajistit jen v ekologicky stabilních porostech. Trvalost produkce a ekologická stabilita porostů jsou tak dvě strany téže mince, a nelze je od sebe odtrhovat.
Vědomí potřeby péče o les posílil pokrok přírodních věd a znalosti o vztazích v ekosystémech (ekologie), o úloze lesa v krajině a životním prostředí člověka. Poptávka po mimoprodukčních užitečných funkcích lesa (vyvolaná zejména pokračující industrializací a místním kalamitním zánikem lesů v důsledku průmyslových imisí) vedla postupně až k formulaci současných názorů na trvale udržitelné hospodaření v lesích.
Lesní hospodářství je součástí národního hospodářství, poskytuje zaměstnání lidem zejména na venkově a na jeho produkci je vázán dřevozpracující průmysl a další národohospodářská odvětví. Vlastníci lesa (mnohdy nesoucí negativní ekonomické dopady různých "celospolečenských" požadavků) mají nicméně v demokratické společnosti občanská a vlastnická práva k lesním majetkům, zajištěná ústavou včetně Listiny práv a svobod. Přání a tužby ekologických organizací v nakládání s lesy, které by jejich práva omezovaly, je třeba především uvést v soulad s těmito základními dokumenty. V chráněných územích a lesích obecně je třeba potlačovat nevhodné technologie, nikoli potlačovat ekonomiku samofinancování, zejména za situace, kdy trvá paradoxní jev v demokratickém systému a hospodářská újma není vlastníkům nijak kompenzována. Důvodem tohoto paradoxu je, že stát dosud nedefinoval veřejný zájem v lesích a v souvislosti s tím ani nestanovil míru své účasti za lesem poskytované služby ve veřejném zájmu.
Závěry Evropské konference v Helsinkách (1993) formulují úkoly lesnictví takto: Péče o lesy a lesní půdu takovým způsobem a v takovém rozsahu, aby byla zachována jejich biodiverzita, produktivita, regenerační schopnost, vitalita a schopnost plnit nyní i v budoucnu důležité ekologické, ekonomické a sociální funkce, a to na místní, celostátní i celosvětové úrovni, a tak, aby nedocházelo k poškozování ostatních ekosystémů.